Ing. Halka Baláčková, MBA, PCC
kouč a trenér

+420 603 256 135

Fetrovská 9, 160 00 - Praha 6
halka@dynamicsphere.cz
IČ: 26424851

4. 2. 2016

8s - only in CZ

“8s”

Malinko spěchám. Doháním po osmé ráno tramvaj č. 26 a jedu z Thákurovy jednu stanici dolů na Dejvickou. Za jízdy posílám sms “Dpt24” na 902 06 neboli žádost o lístek na MHD. Měl by přijít za chvilku. Od té doby, co mám auto, jezdím po Praze na lístky nebo na smsky. Pořád to ale musím hlídat a stále mám pocit, že něco nemám.

Zato mám zpoždění a tak beru schody do metra mírným poklusem. A co nevidím: dole pod schody, revizoři. Hmmmm, přišla už smska od DP zpátky? Ne, zatím ne. “Prosím, pospěš si!,” vysílám tichou žádost serveru Dopravních podniků. Zpomaluji a nechávám se schody dovézt až dolů do metra.

“Revize jízdenek, vaši jízdenku, prosím.” Vytahuji telefon a prosím sítě, aby už to přišlo.
“Lístek mám, jen ještě nedošel”, ukazuji revizorovi odeslanou žádost.
“Hm, takže nemáte jízdenku.”
“No, mám, poslala jsem to před chvilkou.” Revizor ťuká cosi do svého přístroječku. “Tady žádná taková evidovaná není. A navíc můžete do metra vstoupit pouze pokud již máte jízdenku v telefonu. Ne si ji kupovat až tady.”

“Cink, cink!” SMS s jízdenkou je v telefonu. Otevírám ji a jen s pocitem velmi malého vítězství ji revizorovi ukazuji. Opět ťuká do přístroje. Nic tam nemá. Neplatná.
“To není možné – vždyť ji tady vidíte.” Vzuuut. Nabíhá i revizorovi. Dívá se na mě nespokojeně.
“Tentokrát vás nechám, ale byla jste v prostoru metra 8 sekund bez jízdenky. Mohl bych vám klidně dát pokutu. Běžte.”

“Děkuji,” špitám a běžím, se staženým ocasem, do přijíždějícího vagónu. Chvilku to rozdýchávám. Co je to za vzkaz?

Aha, před chvilkou jsem přemýšlela o své návštěvě v Bělehradu. Moc prima lidi, ale všude spousta odpadků, lidi nedodržují pravidla a tak jsem přemýšlela o tom, že by to měli dělat. “Zameť si před vlastním prahem….” To je ten vzkaz.

A tak večer, po semináři, nabíhám nejprve do fotolabu v pasáži za rohem a pak k okénku DP na Karlově náměstí. Díky ochotné a usměvavé paní odcházím za několik minut vítězně s malým modrým pouzdrem: je v něm legitka a lístek na rok. A svoboda. Teď mohu lítat metrem, tramvají a autobusem jako ve dvaceti. A nechápu, proč mě to nenapadlo už dřív.


1. 2. 2016

Baggage from the Past

Baggage from the Past

To my Fellow Students from TASC, M3 in Belgrade, January 31st, 2016

I was traveling back to Prague from a beautiful course I had in Belgrade last four days. It was rich, people were doing an amazing job, I was in my “highs”. In these moments, I tend to tell small stories of my life that I do not normally share with people in public. I can get emotional and I learned in the past, that I can do it only if I feel real trust and intimacy with students.

This time, I did. I felt this closeness, sharing, connection. These are also a border situation because for a moment, I can fall away from the teacher mode to a “friend sharing” mode. The difference is that as a teacher I keep distance, Mahai, and as a friend I become one of the group, close, open as a flower, and vulnerable, of course. Exactly this happened. I was a bit tired, too, it was the last day of the course.

And then it happened. A remark, not meant at all at me, triggered an old familiar emotional reaction in my brain, and here it is. Out of my teacher role. What do I do now? The group was watching. What will happen, how will we deal with it, what shall we do? Well, what can you do? It happened, so you can not erase it. But you can always learn. Apologizing never hurt anyone, so.. I apologize. And basically, it is it. I need to process it and learn from it by myself.

So here I am, sitting in the airplane, thinking over the event, analysing, learning. I know, the sooner I do it, the sooner I can clean my system and get back to the state of light and joy. I have a small book of prayers, that I recently got from my sister. A part of it talks exactly about these moments. And gives suggestions how to pray to clean the baggage from the past, the old triggers, that cause our emotional reaction and that we all carry with us from childhood, or even (?) from the past lives…

So I am doing a prayer, I am asking the light beings to clear this old baggage from me, and I am praying also for people in Belgrade, and in Serbia. These people have such a big heart. But their baggage from the past is huge in this part of Europe. I could feel it in many places during these several days I visited Belgrade.

Soon, we are in Vienna. The plane is a bit late. An airport taxi comes for some other people taking them directly to their connecting flights. My flight is scheduled already for now. I ask the attendant if they take me to my plane, too. “Your plane is 15 minutes late, you have time to go through the airport”. It takes a long time before the bus leaves, I have to do all the controls again, even check the checked luggage, oh, oh. I am running through long corridors of the airport. Boarding is completed, I am the last passenger. They send a bus for me, I am alone in it. The bus goes exactly to the same place where I just was. I even know which airplane I arrived with. I wonder how can made it with my luggage. Were the belts as fast as I?

I am waiting in Prague for my luggage. The lights goes on, the belt starts moving. There are only three luggage coming out go the belly of the airport. Mine is not there. I am checking twice. Nothing. I go to the baggage claim. For the first time in my life I am in my destination without my luggage. “Yes, it is in Vienna. We apologize. It will arrive tomorrow. How can we deliver it to you?”

It is ok. I have all important things with me. My computer, notes, even the bell for my next seminar which starts tomorrow. The (old) baggage is Vienna. And… the Universe is laughing.

1. 2. 2016

A Yougurt with a Human Touch

Yogurt with a Human Touch
It was about 6.p.m. I was at the airport. It was in Belgrade, one of smallest airports in Europe. But the rules are the same everywhere: the staff has to control the passengers’ backs for liquids, knifes and metals before they enter the boarding area.
There were almost no people waiting. I took off my coat and picked up my computer from the bag when I realized that I still have a bottle of yogurt. I bought it in the morning and it was still half full as I did not have time to drink it. “It’s a pity”, I thought, it was so good! And I was hungry, I did not eat anything for the whole afternoon.
“Oh Ouch”, my mind recalled immediately the number of occasions when the staff went mad at me for even smaller things. Last time when I travelled from Dublin, I transported 100 ml bottle of home made honey. In a small jar, in a plastic bag, as rules require, I presented the bottle for checking. I received it from my friend Lizzy, she produced this honey at her home, it was her first honey ever made. The airport controller decided to through it away, and we saved it only thanks to our advanced negotiating skills and Lizzy’s enormous perseverance, calling even the manager of the manager (simply the Big Boss).

So I was ready to give up my yogurt, no disputes. But then a surprise occurred. The lady controlling the passengers told me: “No, problem, keep it. Just drink it here, please, in the hall, before the departure. Do not take it to the airplane.” Did I hear well? Can I really do it? I asked her. She told me: “Don’t worry, we are humans, here.”

My heart went big for her. And I drank my yogurt in peace. It had a special taste – a taste of a human touch.


4. 4. 2014

Lotus Flower

Věděli jste, že…

Podle buddhistických mýtů byl lotos první květem, který se objevil na světě. V buddhismu symbolizuje cestu života, kterou je třeba ujít k osvícení. Vyrůstá z bahna, prodírá se špinavou vodou, až se nakonec čistý a zářivý objeví na hladině. Bílé květy lotosu představují čistotu a dlouhý stonek buddhistické učení, které povznáší mysl z bahna. Otevřený květ představuje osvícení, poupě potenciální možnost osvícení.
V buddhismu má význam i barva lotosu. Bílá představuje stav duchovní dokonalosti, červený lotos je symbolem čistoty srdce, lásky a vášně. Modrý lotos symbolizuje vítězství ducha nad smysly a moudrost vědění. A ještě je tu růžový lotos, nejkrásnější a nejvzácnější určený pro nejvyšší bohy. Přirozeně je spojován se samotným Buddhou, který sedává na lotosovém trůně.

A proč právě toto píšu? Možná se někdy ocitnete v situate, která vám připadá jako bezvýchodná, jako bahno. A tak možná, pokud vezmeme v potaz příměr lotosu, ponese se nám i těžká situate snáze.


3. 4. 2014

Alice Herz - Sommer

“Every day, life is beautiful.”

Recently, during my personal coaching, I have received a recommendation for this short but incredibly strong youtube video. It is about holocaust survivor. Mr. Alice Herz – Sommer, and her incredible personal history. If you need an impulse, energy and hope, than watch this 12 minutes youtube video:

http://www.youtube.com/watch?v=8oxO3M6rAPw


26. 3. 2013

Daily Inspiration

“We are the story that we tell.”
–Deepak Chopra

“Half an hour’s meditation is essential except when you are very busy. Then a full hour is needed.”
–Saint Francis de Sales

“Look and you will find it. Whatever is unsought will go undetected.”
–Sofokles

“Love is a vibration without judgement.”
–Thu-Hien


17. 7. 2012

Lao-tzu: Living Without Resentment

After a bitter quarrel, some resentment remains.
WHat can one do about it?
Being content with what you have
is always the best in the end.

Someone must risk returning injury with kindness,
or hostility will never turn to goodwill.
So wise always give without expecting gratitude.

One with true virtue
always seeks a way to give.
One who lacks the virtue
always seeks the way to get.
To the giver comes the fullness of life;
to the taker, just an empty hand.


11. 6. 2012

Transformational Programmes Erickson College

Všechno začalo v roce 2005. Od mé dobré kolegyně a koučky, Moniky Barton, jsem dostala tip na školení The Art and Science of Coaching (tzv. TASC). Bylo to poprvé, co zde TASC byl a Monika byla jeho strůjcem. Po přečtení obsahu kurzu jsem věděla, že je to program, do kterého chci nastoupit. Měla jsem za sebou dvanáct let praxe v oboru vzdělávání a rozvoje manažerů, cítila jsem profesní stagnaci, prázdnotu a vyčerpání a potřebovala jsem nutně vzpruhu.

Kurz mě nadchnul již první den. A můj zápal neustal do konce celého 16 denního programu. Když jsem dostala nabídku moci tento program učit v Čechách, neváhala jsem ani minutu. Čím mě tento program tak oslovil?

Koučink jako takový je na vzestupu a TASC je jedním z nejlépe propracovaných a nejhledanějších transformačních koučovacích programů na světě. V současné době se učí na místě (tzv. on site) ve 33 zemích světa (70 světových městech). Díky online programům se toto číslo nyní zvýšilo na 65 zemí, ve kterých kromě angličtiny běží i ve francouzském jazyce. Ročně program zakončí kolem 2200 studentů po celém světě. Dalších 300 až 500 studentů se každým rokem účastní programů organizovaných ve firmách; ty sestávají většinou z prvních dvou manažersky orientovaných modulů. A tato čísla neustále stoupají, i díky zájmu zemí jako je Čína či Indie.

Díky tomu, že znám celý kurz jako lektor „zevnitř“ více než pět let, vím, že zájem je dán několika faktory. Celý program je poskládán jako stavebnice, jakési lego. Obsahuje čtyři čtyřdenní moduly, které na sebe logicky navazují, zároveň se ale znovu objevují v každém modulu, v každém koučování. Mysl je touto propracovanou strukturou zachycena a vtažena do děje, nucena znovu přehodnocovat nabyté znalosti a hledat červenou niť, která se všemi moduly vine. Každý nový pohled a každá hodina proměňuje program jako kaleidoskop, do kterého se díváte, ale pohled nikdy není stejný. Základ přitom zůstává zachován, je jednoduchý a lze se o něj kdykoliv opřít.

Navíc je program „zaměřený na studenta“, nikoliv na lektora. Cílem programu není předvést genialitu toho, kdo stojí vpředu, ale probudit inspiraci a transformaci v tom, kdo sedí před ním. Jak to ale zařídit?

Každý z nás užívá tzv. mysl vědomou a mysl nevědomou, někdy také nazývanou mysl hlubinných znalostí (deeper knowedge system). Mysl vědomá je relativně mělká, zachycuje 3 – 4 díly pozornosti najednou a vytváří strážce našeho podvědomí. Probíhá – li učení pouze v této rovině, učí se lidé většinou spíše techniky a dovednosti, opakují již staré, kýmsi jiným objevené postupy. Tento přístup do určité míry funguje, ale dnešní doba jej svojí komplexností a nechala dávno za sebou.

Ve studentovi je třeba probudit to, co dřímá v něm samotném a propojit jeho učení nikoliv s minulostí, ale s budoucností, která teprve přichází. Toho lze dosáhnout technikami, ve kterých je škola Erickson College (pojmenovaná po světoznámém mistru hypnoterapie, Miltonovi Ericksonovi), mistrem v oboru. V tréninku užívá trenér nástroje, které najdeme spíše ve světě umění, pracuje s hlasem, vypráví příběhy a užívá silné vizuální i grafické metafory, vytvářejíce tak plynulý tok informací, obrazů a zážitků, kterými student proplouvá. Učí se na základě svých vlastních znalostí a zkušeností, objevuje, co v něm dřímá, vytváří svoje vlastní obrazy, postupy a projekty, řeší současné situace a odchází s řešením mnoha bodů, o kterých by si nikdy nepomyslel, že jsou řešitelné tak rychle a tak příjemně. Respekt, krása a užitek se tak snoubí v jeden celek, díky kterému se kurz právem jmenuje The Art and Science of Coaching, Věda a umění koučování.

Tím to ale nekončí. Čím je zvláštní škola Erickson College a proč se jejich programy nyní učí již v 65 zemích světa? Kromě Kanady, Spojených Států a mnoha zemí Evropy zájem z celého světa neustále stoupá. Největší je v současné době v Číně a v Indii, ale pomalu se dostává i do Brazílie či Jihoafrické republiky. Čím přitahuje tolik lidí?

Důvody se vzájemně proplétají a synergicky na sebe navazují. Trenéři Erickson College procházejí pod vedením zakladatelky školy, paní Marilyn Atkinson, speciálním výcvikem trenérů. Desetidenní program probíhá vždy na jaře v Antálii na břehu moře, ve velmi inspirativním prostředí a účastní se ho každoročně více než 130 účastníků z celého světa najednou.

Setkávají se zde lidé z celého světa, společně se učí, navazují přátelství a partnerství pro budoucí projekty. Tady vzniká síť, učící se organizace, kde učení probíhá zcela neformálně, bez autority, která by říkala „učte se!“. Z této komunity pak vzchází skupina trenérů, která cestuje a předává kurzy Erickson College po celém světě. Já jsem díky ní získala přátele kouče a trenéry nejen v Čechách a na Slovensku, ale také v Portugalsku, Turecku, Polsku, Německu, Srbsku, Americe, Kanadě, Rusku a dalších zemích. Tato komunita drží při sobě, vyměňuje si zkušenosti z tréninků, sdílí „objevy“ jak učit a posunovat programy kupředu. A v tom je její síla. Neleží na jedné osobě, ale dává prostor pro vyjádření všem jejím členům.

A pak je tu bohatství výběru pro každého klienta: svoje kurzy najdou pod jednou střechou pragmatičtí manažeři, koučové, rodiče či životní partneři, celé týmy nebo i hledači sebe sama. To ale stále není to hlavní.

René Egli, autor knihy LOL2A, napsal: „Tolik jsme se zaměřili na vývoj techniky, že jsem zapomněli na vývoj člověka.“ Kurzy Erickson College se zaměřují na vývoj člověka, na posun úrovně našeho vědomí. A její technologie je taková, jako u počítačů Apple. Intuitivní, jednoduchá, výkonná, překvapivá a směřující do budoucna. Jen tak může přispět k řešení současných palčivých otázek, které si manažeři i lidé celého světa kladou. Jaká je možná budoucnost lidstva? Věřím, že jen na nás je její výběr.

Ing. Halka Baláčková, MBA, PCC
Trenér a kouč Erickson College, Kanada
Více na: www.erickson.edu


18. 2. 2012

The Power of Core Values

The Power of Core Value

Have you ever thought how powerful the processes (we do with clients in coaching) might be? How powerful is the atmosphere of supporting group, deep rapport between the coach and the client, and the openness of the client to search deeply in herself?

This is a true story of the healing process that happened last year in Prague during one of the The Art and Science of Coaching (TASC) programmes. And since it was such an astonishing moment full of learning I would like to share it with you, our Erickson community.

TASC – Module III
The Art and Science of Coaching has four basic modules, and I was teaching the third of them. It is called Sustainability, and it is all about “How to go even further?” in commitment, and values integration into our true life. I met an amazing group of twenty people, all of them tuned in, no visitors, no complainers, fascinating atmosphere already from the beginning. It was in Prague, May 2010. This magic city, Prague, offered us beautiful spring weather, and Koucink Centre an ideal place for the course.

I spot her in the first row. The eyes wide open, absorbing deeply all the words and willing to go for the first demo offered in the course. But her wish did not match the first theme, so I had to refuse her. But I knew her time would come during the module.

The Core Value Alignment Process
All those familiar with the process will agree with me that it is one of the deepest and strongest experience throughout the whole TASCs. Developed by Connirae…. it is meant to help client to unify the parts of the body from which we have dissociated during the life, in emotionally or physically difficult moments and in times when we had no other solutions. If there are many moments like this we slowly loose touch with our bodies, we loose the quality of life and our parts can unconsciously and endlessly distract our well-being.

This was definitely her issue. She grew up in a problematic family situation, went through a burdensome eye operation as a child, and almost lost her sight wearing strong glasses. Though now, she was a successful manager and on her way to become a great coach, she still suffered of double-sight. That means, in a very simplistic language, that she saw all the objects twice, since the brain and the sight nerves do not mix / match / ... the picture correctly together.

The demo
I did not previously knew anything about her problem. But the demo was hers. We started, as usual, somewhere on the surface. The contract was on how to stop swearing, or in positive language, how to keep her speech clean when she gets into emotional situations. She felt it very much in her body, especially in her eyes. She put her hands there and kept them there during the process, as we went deeper and deeper on the layers of this particular parts. The room went silent… She burned to tears very soon, memories of her childhood coming up.

But there was the amazing quality of this particular process: all the times finding positive values behind the body signals. And they emerged, one by one, starting with the safety, security, acceptance, to the need of proper nourishment, care, well – being and harmony, until love and being fully myself, complete and One. She enfolded herself gently in a rosy cover and was bathing herself in it for some time. And then the miracle happened.

She suddenly opened her eyes, wildly scanning the class and all the people, as for the first time, as being from another planet, and she said loudly: “I can see you!”

What?! I know you can see me, so what are you talking about? “No”, she replied, “you don’´t understand me, I can see you, and I do not see you double! I can see normally again!” she articulated slowly and silently.

I was perplexed. So was the whole class. People could not remain silent any more. It is not possible, it is not true. This must be only a moment, it will disappear, ...can you really see normally? I calmed down the class and tried, as much as possible, to correctly close the whole process. We slowly came up to the surface, to normal life, bringing her beautiful rose covering with her. And she saw, she saw the world as we do, and we finished the demo.

Did it disappear? No. It has remained. It is more than 8 months, and she can see as a normal healthy person. I have her permission and her appeal for writing this article and sharing this with the outer world.

So, how far can the human being go? What are the limits in our contracts and coaching sessions? We have and enormous power in our hands, and it is called love and acceptance. It is called forgiveness, and it is called hope. Hope and openness to anything that can happen to ordinary coach, client, class of people, at any ordinary time. But is there any “ordinary”?

18. 2. 2012

Can we notice the beauty?

This is about the true experiment held in the metro of Washington DC.

One morning, there was a man playing a violin. He was playinig sonates of Bach and other beautiful masterpieces of the world. But in general, people did not pay any attention. The only ones who wanted to stop, were children. He played for one hour, and only 6 people stopped, he received 32 dollars.

His name was Joshua Bell, one of the best musitians in the world, playing the violin of 3,5 mil. dollars. So do we have capacity to recognise beauty when it is exposed to us in the bad place and in the bad time? Do we have capacity to stop rushing and appreciate something beautiful?

And if not, how many things do we probably miss?

Came from the internet.

28. 1. 2012

Requiem for Fred

Rekviem pro Freda

Skutečný příběh,
z knížky Presence, Peter Sengee

Nedávno se našeho rozvojového programu účastnil muž ze Světové Banky jménem Fred. Pocházel z Jamajky a vyprávěl nám příběh, který nás hluboce dojal.

Před několika lety diagnóza ukázala, že trpí nevyléčitelnou nemocí. Poté, co kontaktoval řadu lékařů a všichni jeho diagnózu potvrdili, prošel tím, čím prochází řada lidí v podobné situaci. Několik týdnů ji zcela odmítal. Ale postupně, za pomoci přátel, začal postupně uzávat, že to, co mu zbývá, je několik měsíců života. „A pak se stalo něco úžasného“, vyprávěl Fred. Prostě jsem přestal dělat všechno, co nebylo nutné, co nebylo důležité. Začal jsem pracovat na projektu pro děti, který jsem vždycky chtěl dělat. Přestal jsem se hádat se svou matkou. Když jsem zůstal viset někde v dopravní zácpě nebo se stalo něco, co by mě dříve naštvalo, vůbec jsem na to nereagoval. Zkrátka, neměl jsem čas ztrácet čas.

Někdy ke konci tohoto období se seznámil se ženou a začal mezi nimi krásný vztah. Její názor byl, že by mohl navštívit ještě další odborníky ve Spojených státech a brzy po té se ozval telefon: “Máme pro vás jinou diagnózu”. Doktor mu oznámil že trpí velmi vzácnou, ale vyléčitelnou formou nemoci. A pak přišla část příběhu, na kterou nikdy nezapomenu. Fred vyprávěl: “Když jsem tohle do telefonu uslyšel, rozplakal jsem se jako dítě – protože jsem se bál, že se můj život vrátí zpátky tam, kde byl”.

Pro Freda znamenala představa smrti okamžik, který ho probudil. Byl to šok, který transformoval jeho život. Možná, že je to něco, co nás všechny musí potkat, všechny, kdo žijeme na Zemi. Je to něco, co můžeme nazvat Rekviem, scénářem, který nám může toto nabídnout.

pro všechny přátele přeložila Halka,
28. 1. 2012