4. 2. 2016

8s

“8s”

Malinko spěchám. Doháním po osmé ráno tramvaj č. 26 a jedu z Thákurovy jednu stanici dolů na Dejvickou. Za jízdy posílám sms “Dpt24” na 902 06 neboli žádost o lístek na MHD. Měl by přijít za chvilku. Od té doby, co mám auto, jezdím po Praze na lístky nebo na smsky. Pořád to ale musím hlídat a stále mám pocit, že něco nemám.

Zato mám zpoždění a tak beru schody do metra mírným poklusem. A co nevidím: dole pod schody, revizoři. Hmmmm, přišla už smska od DP zpátky? Ne, zatím ne. “Prosím, pospěš si!,” vysílám tichou žádost serveru Dopravních podniků. Zpomaluji a nechávám se schody dovézt až dolů do metra.

“Revize jízdenek, vaši jízdenku, prosím.” Vytahuji telefon a prosím sítě, aby už to přišlo.
“Lístek mám, jen ještě nedošel”, ukazuji revizorovi odeslanou žádost.
“Hm, takže nemáte jízdenku.”
“No, mám, poslala jsem to před chvilkou.” Revizor ťuká cosi do svého přístroječku. “Tady žádná taková evidovaná není. A navíc můžete do metra vstoupit pouze pokud již máte jízdenku v telefonu. Ne si ji kupovat až tady.”

“Cink, cink!” SMS s jízdenkou je v telefonu. Otevírám ji a jen s pocitem velmi malého vítězství ji revizorovi ukazuji. Opět ťuká do přístroje. Nic tam nemá. Neplatná.
“To není možné – vždyť ji tady vidíte.” Vzuuut. Nabíhá i revizorovi. Dívá se na mě nespokojeně.
“Tentokrát vás nechám, ale byla jste v prostoru metra 8 sekund bez jízdenky. Mohl bych vám klidně dát pokutu. Běžte.”

“Děkuji,” špitám a běžím, se staženým ocasem, do přijíždějícího vagónu. Chvilku to rozdýchávám. Co je to za vzkaz?

Aha, před chvilkou jsem přemýšlela o své návštěvě v Bělehradu. Moc prima lidi, ale všude spousta odpadků, lidi nedodržují pravidla a tak jsem přemýšlela o tom, že by to měli dělat. “Zameť si před vlastním prahem….” To je ten vzkaz.

A tak večer, po semináři, nabíhám nejprve do fotolabu v pasáži za rohem a pak k okénku DP na Karlově náměstí. Díky ochotné a usměvavé paní odcházím za několik minut vítězně s malým modrým pouzdrem: je v něm legitka a lístek na rok. A svoboda. Teď mohu lítat metrem, tramvají a autobusem jako ve dvaceti. A nechápu, proč mě to nenapadlo už dřív.

1. 2. 2016

Baggage from the Past (čeká na čj)

Baggage from the Past

To my Fellow Students from TASC, M3 in Belgrade, January 31st, 2016

I was traveling back to Prague from a beautiful course I had in Belgrade last four days. It was rich, people were doing an amazing job, I was in my “highs”. In these moments, I tend to tell small stories of my life that I do not normally share with people in public. I can get emotional and I learned in the past, that I can do it only if I feel real trust and intimacy with students.

This time, I did. I felt this closeness, sharing, connection. These are also a border situation because for a moment, I can fall away from the teacher mode to a “friend sharing” mode. The difference is that as a teacher I keep distance, Mahai, and as a friend I become one of the group, close, open as a flower, and vulnerable, of course. Exactly this happened. I was a bit tired, too, it was the last day of the course.

And then it happened. A remark, not meant at all at me, triggered an old familiar emotional reaction in my brain, and here it is. Out of my teacher role. What do I do now? The group was watching. What will happen, how will we deal with it, what shall we do? Well, what can you do? It happened, so you can not erase it. But you can always learn. Apologizing never hurt anyone, so.. I apologize. And basically, it is it. I need to process it and learn from it by myself.

So here I am, sitting in the airplane, thinking over the event, analysing, learning. I know, the sooner I do it, the sooner I can clean my system and get back to the state of light and joy. I have a small book of prayers, that I recently got from my sister. A part of it talks exactly about these moments. And gives suggestions how to pray to clean the baggage from the past, the old triggers, that cause our emotional reaction and that we all carry with us from childhood, or even (?) from the past lives…

So I am doing a prayer, I am asking the light beings to clear this old baggage from me, and I am praying also for people in Belgrade, and in Serbia. These people have such a big heart. But their baggage from the past is huge in this part of Europe. I could feel it in many places during these several days I visited Belgrade.

Soon, we are in Vienna. The plane is a bit late. An airport taxi comes for some other people taking them directly to their connecting flights. My flight is scheduled already for now. I ask the attendant if they take me to my plane, too. “Your plane is 15 minutes late, you have time to go through the airport”. It takes a long time before the bus leaves, I have to do all the controls again, even check the checked luggage, oh, oh. I am running through long corridors of the airport. Boarding is completed, I am the last passenger. They send a bus for me, I am alone in it. The bus goes exactly to the same place where I just was. I even know which airplane I arrived with. I wonder how can made it with my luggage. Were the belts as fast as I?

I am waiting in Prague for my luggage. The lights goes on, the belt starts moving. There are only three luggage coming out go the belly of the airport. Mine is not there. I am checking twice. Nothing. I go to the baggage claim. For the first time in my life I am in my destination without my luggage. “Yes, it is in Vienna. We apologize. It will arrive tomorrow. How can we deliver it to you?”

It is ok. I have all important things with me. My computer, notes, even the bell for my next seminar which starts tomorrow. The (old) baggage is Vienna. And… the Universe is laughing.

1. 2. 2016

Jogurt s dotekem srdce (zatím pouze aj)

Yogurt with a Human Touch
It was about 6.p.m. I was at the airport. It was in Belgrade, one of smallest airports in Europe. But the rules are the same everywhere: the staff has to control the passengers’ backs for liquids, knifes and metals before they enter the boarding area.
There were almost no people waiting. I took off my coat and picked up my computer from the bag when I realized that I still have a bottle of yogurt. I bought it in the morning and it was still half full as I did not have time to drink it. “It’s a pity”, I thought, it was so good! And I was hungry, I did not eat anything for the whole afternoon.
“Oh Ouch”, my mind recalled immediately the number of occasions when the staff went mad at me for even smaller things. Last time when I travelled from Dublin, I transported 100 ml bottle of home made honey. In a small jar, in a plastic bag, as rules require, I presented the bottle for checking. I received it from my friend Lizzy, she produced this honey at her home, it was her first honey ever made. The airport controller decided to through it away, and we saved it only thanks to our advanced negotiating skills and Lizzy’s enormous perseverance, calling even the manager of the manager (simply the Big Boss).

So I was ready to give up my yogurt, no disputes. But then a surprise occurred. The lady controlling the passengers told me: “No, problem, keep it. Just drink it here, please, in the hall, before the departure. Do not take it to the airplane.” Did I hear well? Can I really do it? I asked her. She told me: “Don’t worry, we are humans, here.”

My heart went big for her. And I drank my yogurt in peace. It had a special taste – a taste of a human touch.

4. 4. 2014

Lotosový květ

Věděli jste, že…

Podle buddhistických mýtů byl lotos první květem, který se objevil na světě. V buddhismu symbolizuje cestu života, kterou je třeba ujít k osvícení. Vyrůstá z bahna, prodírá se špinavou vodou, až se nakonec čistý a zářivý objeví na hladině. Bílé květy lotosu představují čistotu a dlouhý stonek buddhistické učení, které povznáší mysl z bahna. Otevřený květ představuje osvícení, poupě potenciální možnost osvícení.
V buddhismu má význam i barva lotosu. Bílá představuje stav duchovní dokonalosti, červený lotos je symbolem čistoty srdce, lásky a vášně. Modrý lotos symbolizuje vítězství ducha nad smysly a moudrost vědění. A ještě je tu růžový lotos, nejkrásnější a nejvzácnější určený pro nejvyšší bohy. Přirozeně je spojován se samotným Buddhou, který sedává na lotosovém trůně.

A proč právě toto píšu? Možná se někdy ocitnete v situate, která vám připadá jako bezvýchodná, jako bahno. A tak možná, pokud vezmeme v potaz příměr lotosu, ponese se nám i těžká situate snáze.

3. 4. 2014

Alice Herz - Sommer

“Každý den je krásný.”

Nedávno, v rámci mého osobního koučinku, mi moje koučka doporučila ke shlédnutí video s úžasnou dámou, paní Alice Herz – Sommer. Je o tom, co dokáže lidský duch ponořený do lásky k hudbě a ke své rodině. Její inspirující, sílu a odvahu dodávající osobní příběh je silný v jakémkoliv okamžiku, kdy váháme, zda něco můžeme zvládnout. Neváhejte a věnujte 12 minut tomuto krátkému video:

http://www.youtube.com/watch?v=8oxO3M6rAPw

26. 3. 2013

Denní inspirace

Z ROZUMU se rodí
 nové, ze SRDCE věčné.”


–Dante Alighieri

“Hledej a najdeš. Cokoliv nehledáš, zůstane přehlédnuto.”

–Sofokles

“Láska je vibrace bez souzení.”

–Thu-Hien, její přednáška s Jar. Duškem

“Když chcete být úspěšní, nemůžete bruslit tam, kde je puk teď, ale tam, kde bude za chvíli.”
-Wayne Gretzky

17. 7. 2012

Lao-tzu: Žití bez odporu

Verš 79
z knihy Change your thoughts, change your life, Wayne W. Dyer

“Po hořké hádce zůstává zášť,
co s tím člověk dělat má?
Být spokojen, s tím, co máš,
je nakonec vždy to nejlepší.

Někdo musí podstoupit riziko vrátit zranění laskavostí,
protože odpor se nikdy nepromění v přátelství.
Proto moudří vždy dávají aniž by očekávali vděčnost.

Ten, kdo vládně mocí,
vždy hledá cestu, jak dát.
Ten, kdo moc postrádá,
vždy hledá cestu, jak získat.
K dárci vždy přijde plnost života;
a ten, kdo bere, prázdné ruce má.”

11. 6. 2012

Pohledy odjinud - Erickson College, Canada

Všechno začalo v roce 2005. Od mé dobré kolegyně a koučky, Moniky Barton, jsem dostala tip na školení The Art and Science of Coaching (tzv. TASC). Bylo to poprvé, co zde TASC byl a Monika byla jeho strůjcem. Po přečtení obsahu kurzu jsem věděla, že je to program, do kterého chci nastoupit. Měla jsem za sebou dvanáct let praxe v oboru vzdělávání a rozvoje manažerů, cítila jsem profesní stagnaci, prázdnotu a vyčerpání a potřebovala jsem nutně vzpruhu.

Kurz mě nadchnul již první den. A můj zápal neustal do konce celého 16 denního programu. Když jsem dostala nabídku moci tento program učit v Čechách, neváhala jsem ani minutu. Čím mě tento program tak oslovil?

Koučink jako takový je na vzestupu a TASC je jedním z nejlépe propracovaných a nejhledanějších transformačních koučovacích programů na světě. V současné době se učí na místě (tzv. on site) ve 33 zemích světa (70 světových městech). Díky online programům se toto číslo nyní zvýšilo na 65 zemí, ve kterých kromě angličtiny běží i ve francouzském jazyce. Ročně program zakončí kolem 2200 studentů po celém světě. Dalších 300 až 500 studentů se každým rokem účastní programů organizovaných ve firmách; ty sestávají většinou z prvních dvou manažersky orientovaných modulů. A tato čísla neustále stoupají, i díky zájmu zemí jako je Čína či Indie.

Díky tomu, že znám celý kurz jako lektor „zevnitř“ více než pět let, vím, že zájem je dán několika faktory. Celý program je poskládán jako stavebnice, jakési lego. Obsahuje čtyři čtyřdenní moduly, které na sebe logicky navazují, zároveň se ale znovu objevují v každém modulu, v každém koučování. Mysl je touto propracovanou strukturou zachycena a vtažena do děje, nucena znovu přehodnocovat nabyté znalosti a hledat červenou niť, která se všemi moduly vine. Každý nový pohled a každá hodina proměňuje program jako kaleidoskop, do kterého se díváte, ale pohled nikdy není stejný. Základ přitom zůstává zachován, je jednoduchý a lze se o něj kdykoliv opřít.

Navíc je program „zaměřený na studenta“, nikoliv na lektora. Cílem programu není předvést genialitu toho, kdo stojí vpředu, ale probudit inspiraci a transformaci v tom, kdo sedí před ním. Jak to ale zařídit?

Každý z nás užívá tzv. mysl vědomou a mysl nevědomou, někdy také nazývanou mysl hlubinných znalostí (deeper knowedge system). Mysl vědomá je relativně mělká, zachycuje 3 – 4 díly pozornosti najednou a vytváří strážce našeho podvědomí. Probíhá – li učení pouze v této rovině, učí se lidé většinou spíše techniky a dovednosti, opakují již staré, kýmsi jiným objevené postupy. Tento přístup do určité míry funguje, ale dnešní doba jej svojí komplexností a nechala dávno za sebou.

Ve studentovi je třeba probudit to, co dřímá v něm samotném a propojit jeho učení nikoliv s minulostí, ale s budoucností, která teprve přichází. Toho lze dosáhnout technikami, ve kterých je škola Erickson College (pojmenovaná po světoznámém mistru hypnoterapie, Miltonovi Ericksonovi), mistrem v oboru. V tréninku užívá trenér nástroje, které najdeme spíše ve světě umění, pracuje s hlasem, vypráví příběhy a užívá silné vizuální i grafické metafory, vytvářejíce tak plynulý tok informací, obrazů a zážitků, kterými student proplouvá. Učí se na základě svých vlastních znalostí a zkušeností, objevuje, co v něm dřímá, vytváří svoje vlastní obrazy, postupy a projekty, řeší současné situace a odchází s řešením mnoha bodů, o kterých by si nikdy nepomyslel, že jsou řešitelné tak rychle a tak příjemně. Respekt, krása a užitek se tak snoubí v jeden celek, díky kterému se kurz právem jmenuje The Art and Science of Coaching, Věda a umění koučování.

Tím to ale nekončí. Čím je zvláštní škola Erickson College a proč se jejich programy nyní učí již v 65 zemích světa? Kromě Kanady, Spojených Států a mnoha zemí Evropy zájem z celého světa neustále stoupá. Největší je v současné době v Číně a v Indii, ale pomalu se dostává i do Brazílie či Jihoafrické republiky. Čím přitahuje tolik lidí?

Důvody se vzájemně proplétají a synergicky na sebe navazují. Trenéři Erickson College procházejí pod vedením zakladatelky školy, paní Marilyn Atkinson, speciálním výcvikem trenérů. Desetidenní program probíhá vždy na jaře v Antálii na břehu moře, ve velmi inspirativním prostředí a účastní se ho každoročně více než 130 účastníků z celého světa najednou.

Setkávají se zde lidé z celého světa, společně se učí, navazují přátelství a partnerství pro budoucí projekty. Tady vzniká síť, učící se organizace, kde učení probíhá zcela neformálně, bez autority, která by říkala „učte se!“. Z této komunity pak vzchází skupina trenérů, která cestuje a předává kurzy Erickson College po celém světě. Já jsem díky ní získala přátele kouče a trenéry nejen v Čechách a na Slovensku, ale také v Portugalsku, Turecku, Polsku, Německu, Srbsku, Americe, Kanadě, Rusku a dalších zemích. Tato komunita drží při sobě, vyměňuje si zkušenosti z tréninků, sdílí „objevy“ jak učit a posunovat programy kupředu. A v tom je její síla. Neleží na jedné osobě, ale dává prostor pro vyjádření všem jejím členům.

A pak je tu bohatství výběru pro každého klienta: svoje kurzy najdou pod jednou střechou pragmatičtí manažeři, koučové, rodiče či životní partneři, celé týmy nebo i hledači sebe sama. To ale stále není to hlavní.

René Egli, autor knihy LOL2A, napsal: „Tolik jsme se zaměřili na vývoj techniky, že jsem zapomněli na vývoj člověka.“ Kurzy Erickson College se zaměřují na vývoj člověka, na posun úrovně našeho vědomí. A její technologie je taková, jako u počítačů Apple. Intuitivní, jednoduchá, výkonná, překvapivá a směřující do budoucna. Jen tak může přispět k řešení současných palčivých otázek, které si manažeři i lidé celého světa kladou. Jaká je možná budoucnost lidstva? Věřím, že jen na nás je její výběr.

Ing. Halka Baláčková, MBA, PCC
Trenér a kouč Erickson College, Kanada
Více na: www.erickson.edu

18. 2. 2012

Síla Klíčových hodnot

Přemýšleli jste někdy o tom, jaká je síla některých koučovacích procesů? Jak je silná podpora skupiny sladěná na jednu notu? A jaký vliv může mít důvěra kouče ve svého klienta? Toto je skutečný příběh z jednoho z kurzů TASC, který proběhl v Praze v roce 2010.

článek v přípravě česky, anglické v plném znění viz Anglická sekce

18. 2. 2012

Umíme vnímat krásu?

Dokážeme vnímat krásu?

Na stanici metra ve Washingtonu DC se posadil muž a začal hrát na housle. Bylo studené lednové ráno. Hrál asi 45 minut Bachovy skladby. Během té doby, jelikož byla špička, prošlo stanicí odhadem tisíce lidí, většina z nich cestou do práce. Po třech minutách prošel kolem muž středního věku a všiml si hrajícího muzikanta. Zpomalil krok a na pár minut se zastavil, pak spěchal za svými povinnostmi.

O minutu později dostal houslista svůj první dolar. Nějaká žena mu hodila peníze do krabice a bez zastavení pokračovala v chůzi. Po několika minutách se někdo opřel o zeď a poslouchal, pak se podíval na hodinky a odkráčel. Spěchal do práce. Nejvíce pozornosti mu věnoval tří letý chlapec. Matka jej vlekla kolem, celá uřícená, ale dítě se zastavilo a dívalo na houslistu. Nakonec jej matka postrčila, dítě pokračovalo v chůzi a celou dobu se za houslistou ohlíželo.

Toto se opakovalo s několika jinými dětmi a všichni rodiče, bez výjimky, je nutili pokračovat v chůzi. Za tři čtvrtě hodiny hry se na chvilku zastavilo pouze šest lidí. Asi dvacet mu dalo peníze, aniž by zpomalilo svůj krok. Vybral 32 dolarů. Když skončil a nastalo ticho, nikdo si toho nevšiml. Nikdo nezatleskal, nikdo jej nepoznal.

Nikdo nevěděl, že tím houslistou byl Joshua Bell, jeden z nejlepších hudebníků na světě. Hrál jedny z nejtěžších skladeb, které kdy byly složeny, na houslích za 3,5 milionů dolarů. Dva dny před tím, než hrál v metru, vyprodal Joshua Bell divadlo v Bostonu, za průměrnou cenu sedadla 100 dolarů.

Toto je skutečný příběh.

Inkognito hra Joshuy Bella ve stanici metra byla zorganizována deníkem Washington Post jako součást experimentu o vnímání, vkusu a prioritách lidí. Zadání bylo: na běžném obyčejném místě v nevhodnou dobu – dokážeme vnímat krásu? Dokážeme se zastavit a ocenit ji? Poznáme v neodpovídajících souvislostech talent?

Jedním z možných závěrů tohoto experimentu je, že jestliže nemáme chvilku se zastavit a naslouchat jednomu z nejlepších hudebníků na světě, hrajícímu nejlepší skladby, které kdy byly napsány, kolik dalších věcí nám uniká?

Přišlo z netu.

28. 1. 2012

Requiem pro Freda

Rekviem pro Freda

Skutečný příběh,
z knížky Presence, Peter Sengee

Nedávno se našeho rozvojového programu účastnil muž ze Světové Banky jménem Fred. Pocházel z Jamajky a vyprávěl nám příběh, který nás hluboce dojal.

Před několika lety diagnóza ukázala, že trpí nevyléčitelnou nemocí. Poté, co kontaktoval řadu lékařů a všichni jeho diagnózu potvrdili, prošel tím, čím prochází řada lidí v podobné situaci. Několik týdnů ji zcela odmítal. Ale postupně, za pomoci přátel, začal postupně uzávat, že to, co mu zbývá, je několik měsíců života. „A pak se stalo něco úžasného“, vyprávěl Fred. Prostě jsem přestal dělat všechno, co nebylo nutné, co nebylo důležité. Začal jsem pracovat na projektu pro děti, který jsem vždycky chtěl dělat. Přestal jsem se hádat se svou matkou. Když jsem zůstal viset někde v dopravní zácpě nebo se stalo něco, co by mě dříve naštvalo, vůbec jsem na to nereagoval. Zkrátka, neměl jsem čas ztrácet čas.

Někdy ke konci tohoto období se seznámil se ženou a začal mezi nimi krásný vztah. Její názor byl, že by mohl navštívit ještě další odborníky ve Spojených státech a brzy po té se ozval telefon: “Máme pro vás jinou diagnózu”. Doktor mu oznámil že trpí velmi vzácnou, ale vyléčitelnou formou nemoci. A pak přišla část příběhu, na kterou nikdy nezapomenu. Fred vyprávěl: “Když jsem tohle do telefonu uslyšel, rozplakal jsem se jako dítě – protože jsem se bál, že se můj život vrátí zpátky tam, kde byl”.

Pro Freda znamenala představa smrti okamžik, který ho probudil. Byl to šok, který transformoval jeho život. Možná, že je to něco, co nás všechny musí potkat, všechny, kdo žijeme na Zemi. Je to něco, co můžeme nazvat Rekviem, scénářem, který nám může toto nabídnout.

pro všechny přátele přeložila Halka,
28. 1. 2012